Úspěšnost ve škole je podmíněna mnoha faktory a jejím předpokladem jsou dostatečně rozvinuté intelektové schopnosti. Jejich plné využití může být však z různých důvodů blokováno.
Může jít o tzv. relativní školní neúspěšnost, kdy z mimointelektových důvodů má žák špatný prospěch. Nižší výkon žáka může být způsoben např. nízkou sebedůvěrou, špatným sebehodnocením, nedostatečnou motivací, negativním postojem ke škole a emočními či zdravotními problémy.
Sebedůvěra a sebehodnocení ve vztahu ke školní práci
Úspěch žáka ve škole nezávisí jenom na jeho schopnostech, ale i na jeho sebehodnocení a míře sebedůvěry. Důležité je, aby dítě samo na sebe mělo kladný názor a dostatečně si uvědomovalo důležitost a jedinečnost vlastní identity. Uvědomování si vlastních schopností, ovlivňuje postoj ke školní práci. Základem úspěchu je dostatečné množství sebedůvěry, umožňující dítěti pracovat na úrovni, která odpovídá jeho schopnostem. Naopak nízká míra sebedůvěry brání dosažení očekávaných výsledků. Děti s nízkou sebedůvěrou bývají nejisté, mívají velké obavy z případného selhání a tím mají i větší sklon k různým úzkostem. Špatné sebehodnocení je příčinou toho, že dítě přestává usilovat o dobrý prospěch ve škole a z toho důvodu na školní práci rezignuje. Důsledkem selhání žáka a zhoršení jeho prospěchu může být buďto špatný postoj ke škole nebo také nedostatek motivace.
Názor na vlastní schopnosti a základy sebehodnocení se utvářejí už v předškolním věku. Jsou ovlivňovány očekáváním a představami rodičů o možnostech a schopnostech dítěte. V rámci školy je, do značné míry, sebehodnocení závislé na skutečném výkonu. Žáci chtějí úkol nejen splnit, ale zvládnout jej s co nejlepším prospěchem a očekávají za něj adekvátní ocenění. Požadavky a očekávání dospělých a později i vrstevníků, představují pro dítě jakousi normu žádoucího chování a předpokládaného výkonu. Tuto normu převádějí do vlastních představ, obvykle se s ní ztotožňují a usilují o její naplnění. Při nezdaru obvykle sebedůvěra klesá. Nejmladší žáci nejsou ještě schopni rozpoznat rozdíl mezi jejich schopnostmi a schopnostmi spolužáků, tedy se s nimi navzájem neporovnávají, a co se týká jejich sebehodnocení, vycházejí z představ rodičů a učitelů. Desetiletí žáci jsou již schopni adekvátně ocenit vlastní schopnosti a dovednosti a zároveň dovedou rozpoznat, čím se liší od ostatních spolužáků. Pokud si je dítě vědomo, že ostatním nestačí, může jej to motivovat k většímu úsilí, avšak může to na něj také působit jako utlumující faktor. K poklesu sebehodnocení často dochází v době dospívání. Důvodem nejsou pouze rostoucí nároky školy, ale i zlepšení schopnosti objektivně posuzovat vlastní výkon a každé selhání je prožíváno ještě intenzivněji.
Rodič může schopnosti dítěte podceňovat, ale naopak i přeceňovat. Jestliže rodiče považují schopnosti dítěte za horší, než ve skutečnosti jsou, kladou na dítě nepřiměřené požadavky a často mu dávají najevo svoje zklamání. Dítě tento názor mnohdy přijímá a opět zde dochází k dalšímu snížení sebedůvěry. Hodnocení učitelů bývá více realistické z důvodu, že odpovídá školnímu prospěchu žáka. Známky ovlivňují názor dítěte a jejich význam v průběhu studia stoupá. Úzkostné a nejisté dítě, s nízkým sebehodnocením nebude spokojené ani s výborným prospěchem.Vlastní výkony nejsou schopny přiměřeně posoudit děti se sníženou inteligencí.
Sebedůvěru můžeme u dítěte pěstovat tím, že:
(z hlediska intelektuálního vývoje)
- klademe na dítě přiměřené nároky, které nepřekračují jeho schopnosti
- posilujeme jeho kompetence – zdůrazňujeme jeho pozitivní stránky
- jsme mu osobně nápomocni a radujeme se z jeho úspěchů
- začleníme do zkušeností dítěte roli úspěchu a umožníme mu dosažení tohoto úspěchu
- pomáháme mu nacházet alternativní řešení a rozvíjet návyky pro lepší zvládání problémů
(z hlediska citového vývoje)
- oceňujeme jeho jedinečnost a vyhýbáme se negativnímu srovnávání
- pomáháme dítěti s přijetím sama sebe tím, že mu dáváme najevo naše přijetí
- oceňujeme schopnost vcítění se do pocitů druhých
(z hlediska duševního vývoje)
- dbáme na smysl pro zvídavost
- aktivitu dítěte chápeme jako projev tvůrčí energie
- umožňujeme dítěti vyslovovat vlastní názory
Motivace ke školní práci
Postoj ke škole a motivace ke školní práci může ovlivnit míru využívání vlastních schopností. Vždy je důležité, zda má dobrý školní prospěch pro dítě a pro rodiče patřičnou hodnotu. Pokud dítě není dostatečně motivováno – nebude, vzhledem ke svým schopnostem, dostatečně pracovat. Postoj ke škole ovlivňují především vlastní úspěchy a neúspěchy. Neúspěch může působit jako podnět k většímu úsilí. Jestliže se však neúspěchy opakují, motivace žáka se rapidně snižuje. Ke snížení úsilí ovšem může vést i přemíra úspěchů. Některým žákům vyšších ročníků, kteří měli dříve dobrý prospěch a nepotřebovali k němu zvýšené úsilí, činí změna přístupu značné obtíže.
Žáci, kteří pracují pod úrovní svých schopností, nebývají ve škole spokojeni a mívají potřebu vyhnout se dalším neúspěchům. U dětí, kterým se nedostane dostatečného ocenění, může být podvýkon projevem lhostejnosti k výsledkům.
Emoce dítěte vztahující se ke škole
Úspěšnost žáka závisí i na emocionální složce. Emoce mohou dítě tzv. aktivizovat či tlumit a jsou spojeny s hodnocením jeho výkonů. Ve školním věku se také rozvíjí porozumění emočním prožitkům a postupně se zlepšuje emoční regulace. Vlastní pocity dítě posuzuje podle toho, jak předpokládá, že je hodnotí ostatní. Projevy strachu a úzkosti může tedy vnímat jako vlastní selhání a za tyto zmiňované projevy se stydět. Dospělí obvykle tyto projevy tolerují, avšak vrstevníci považují strach za zbabělost, která tak degraduje bázlivé dítě. Pro dospívající je typické, že nechtějí dávat najevo své pocity, jelikož sami často nemají ve svých pocitech jasno a obávají se nepochopení. Nárůst nejistoty a hromadění kritických reakcí druhých vede k častějším emocím negativního rázu. Nejistota se může změnit v úzkost. Dospívající má větší sklon k negativismu vůči svému okolí i vůči sobě.
Emoční problémy snižují efektivitu školní práce. Žáci jež mají narušené emoční prožívání, nedovedou své schopnosti plně využít. Požadavky školy jsou pro ně nezvladatelné, považují sami sebe za neúspěšné a nepracují na úrovni svých schopností. Hlavní potřebou bývá obrana před negativními pocity.
Úzkostný žák považuje situace, při kterých se hodnotí jeho výkonnost, za ohrožující, proto se často bojí chodit do školy. Je v neustálém napětí a nedokáže pracovat v klidu. Dále trpí pocity méněcennosti a každou kritiku, byť citlivě prezentovanou, chápe jako odsouzení. Úzkost spojená s napětím narušuje koncentraci pozornosti a tím zhoršuje výkon. Pod vlivem napětí dělá žák více chyb.
Školní práce se stává předmětem obav i tehdy, kdy rodič dává nadměrně najevo důležitost známek a to, že neúspěch dítěte by byl pro něj zklamáním. Příliš velký strach dítěte , má však na školní práci negativní vliv. Nadměrný a nepřiměřený strach se může rozvinout až ve školní fobii. Školní výkon ovlivňuje i depresivní ladění – snížení tolerance k zátěži a neschopnost zvládnout i běžné úkoly. Je tedy důležité, depresivnímu ladění včas předcházet, zejména zvyšováním sebedůvěry dítěte.
Závěr
Posouzení mimointelektových faktorů školní neúspěšnosti je důležité pro pochopení příčiny selhávání ve škole a pro stanovení potřebných a efektivních nápravných opatření.
Vágnerová, M. a kol.: Poradenská psychologická diagnostika dětí a dospělých. Praha, UK 2008
Berneová, P. a kol. : Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti, Praha, Portál 1998
