OBLASTNÍ PEDAGOGICKO-PSYCHOLOGICKÁ PORADNA VYŠKOV, příspěvková organizace         

11 kvě

Sexualita dětí školního věku

Sexualita dětí školního věku

Sexualita děti zajímá mnohem dřív. Kolem 3. roku věku si děti již plně uvědomují svět a své místo v něm, součástí tohoto uvědomování a objevování jsou zcela přirozeně i ony samy a jejich tělo –

začínají svoje tělo zkoumat a zjišťovat, co k čemu je. Tyto průzkumnické aktivity jsou mnohdy přijímány dospělými s rozpaky: my vnímáme sexualitu jako intimní téma, prostor pro soukromí, tajemství, ale děti vhodnost/nevhodnost tohoto tématu nijak netrápí: mají výhodu naprosté spontánnosti, přirozenosti, kterou my dospělí časem ztrácíme. Kolem 5. roku věku přicházejí další dětské „sexuální aktivity“ - oblíbené hry na doktory. Dětem už nestačí jejich vlastní tělo, chtějí vědět, jak fungují a vypadají těla jejich kamarádů, vrstevníků, a opět nemají nejmenší zábrany se před sebou vzájemně svlékat a dotýkat se. Tak pomalu zjišťují rozdíly mezi holkami a kluky. A tahle zvědavost jim pak vydrží s různými obměnami vlastně až do puberty, kdy se navíc dostavují emoce a hormonální bouře.

Z uvedeného vyplývá, že se sexuální výchovou je třeba začít mnohem dřív, než ve škole. Jenže jak? A o čem s nimi mluvit? A kdo by s dětmi měl o jejich sexuálním vývoji vlastně mluvit? Rodič? Učitel? Počkat na to, až jim nějakou „zaručenou informaci“ řeknou kamarádi? 

Školy mohou rodičům při sexuální výchově dětí pomoci, ale primární odpovědnost za výchovu - i tu sexuální - náleží rodičům. Zprostředkovatelem intimních informací by měl být někdo, kdo je dítěti opravdu blízký. Tak blízký, aby s ním mohlo dítě mluvit „o všem“. Rozhovory o tomto tématu by měly probíhat nenásilně, bez zesměšňování, ale klidně i s humorem. 

Rodiče přitom nemusí být jedinými členy rodiny, kteří své dítě vzdělávají. Významným zdrojem informací bývají též „zkušenější“ starší sourozenci, ale informace nemusí být vhodné.  

Spouštěčem takové komunikace bývá často fakt, že je dítě „přistiženo“. A z toho je možné vyjít. Pravidlo pro řešení takové situace je docela jednoduché. Neděsit, nekřičet, nekritizovat, ani nic nezakazovat! 

Pokud teď s hrůzou v očích vykřiknete „Fuj, co to děláš!“, dostane dítě do života nepříliš dobrou informaci: cokoli se týká těla, sexuality, dotýkání se sebe i druhých, je špatně. A to může vést až k tomu, že tak dítěti zkomplikujete jeho budoucí sexuální život. 

Základem je tedy vzájemná důvěra, ale hlavně otevřenost v komunikaci. S dětmi je potřeba mluvit jasně, věku přiměřeně, pravdivě – vše nazývat svými jmény, a to doslova ... Když se dítě začne ptát, je vhodné mu vždy pravdivě a jednoduše odpovědět. Přijde-li dítě nečekaně s otázkou týkající se sexuality, mnohé rodiče to může zaskočit až vyděsit. Vždy je však nutné svého potomka v klidu vyslechnout a pokud možno mu co nejlépe odpovědět. Pokud rodič z nějakého důvodu nemá v danou chvíli na dítě čas, potřebuje-li si svoji odpověď ujasnit, promyslet nebo získat potřebné informace, je lepší říci dítěti pravdu („teď jsi mě zaskočil, ale budu o tom přemýšlet/budu si o tom muset něco zjistit, a večer si o tom popovídáme“). Rozhovor s menšími dětmi bude mít spíše podobu seznamování s pravidly. Se školáky už můžeme vést debatu. Je ale důležité vyhnout se tomu, aby naše společné povídání mělo charakter výslechu. Některým dětem je povídání o sexuálním tématu s rodiči nepříjemné. Pak jim potvrdíme, že to tak mohou mít, a nabídneme jim, že jim informace zprostředkujeme formou nějaké vhodné knihy. Velmi pěknou a vkusnou pomůckou může být krátký animovaný film od režisérky a výtvarnice Barbory Dlouhé „O sexu“, který je pro všechny dostupný na internetu. Ovšem: zahrnout moudrými knihami nestačí, opětovně jim opatrně nabídneme, zda si s námi chtějí o některých tématech, která by je zajímala víc, promluvit. Při ukončení rozhovoru je vždy dobré se dítěte zeptat, jestli mu podané informace stačí a rozumí jim. 

Jinak budeme mluvit s předškoláčkem, jinak s prvňákem, jinak se čtvrťákem, který už začíná mít „ve všem jasno“, a jinak s puberťákem, který na své, o generaci starší rodiče, často nahlíží jako na věkem sešlé kmety. Jiná budou i témata, která budou tyto děti řešit. 

Počáteční otázky se budou pravděpodobně týkat tělesných rozdílů mezi mužem a ženou. Tady si lze dobře pomoci obrázky, které jsou dnes běžně dostupné na internetu. Mnohdy je možné nalézt i obrázky, kde je zachycena dynamika vývoje těla – jak se z malého miminka stává dospělá žena/dospělý muž. Jaké změny to s sebou přináší: jak tělo roste, mění se poměr jednotlivých částí, přibývá zaoblení a chloupků. Obrázky je možné vztahovat k členům rodiny („vidíš, tady to miminko je takové, jako má právě teta“… „a tady ten kluk, ten je velký jako náš Jarda“). 

Přirozená zvědavost dětí ústí do již zmíněné „hry na doktora“. Obdobná motivace stojí i za tím, když nás dítě tak nějak zvláštně studuje třeba v koupelně, nebo při oblékání. Pak je dobré nabídnout dětem, aby se rodičů prostě ptaly na vše, co je o lidském těle zajímá. I zde je dobré vzít si na pomoc obrázky. Pomohou s vysvětlováním některých skutečností, kde nás napadají jen odborné termíny. 

Rodiče mají někdy strach, že prozradí dětem více, než je zdrávo, nebo že některé informace sdělí dětem příliš brzy. Toho se však není třeba bát, protože dítě může přijmout jen ty informace, které jsou pro jeho věk a duševní chápání srozumitelné a na ostatní zkrátka zapomene. Větší riziko vyplývá z toho, že rodič dítěti informací předá má málo, nebo pozdě. 

Často se stává, že rodiče najdou své dítě v situaci, kdy si osahává své intimní partie. Dokonce už i velmi malému dítěti (kolem 1 roku) toto dráždění pohlavních orgánů přináší radost a příjemné pocity. Uvádí se, že některé děti jsou schopny až dosáhnout orgasmu. Rodiče mívají strach, že s jejich potomkem není něco v pořádku a je důležité, aby se uklidnili, dítě nekárali a netrestali. V takové situaci je potřeba potvrdit pocity dítěte, sdělit mu, že je mu takové hlazení jistě hodně příjemné, nicméně jde o aktivitu, které se na veřejnosti (ani doma, ani ve škole) nevěnujeme, ale že se takhle může chovat pouze v soukromí – v pokojíčku, je-li tam samotné. 

Dalším důležitým pravidlem je učit děti nazývat všechny věci správným názvem a nenechat děti používat slova vulgární. Bylo prokázáno, že téměř každá rodina má pro ženský a mužský pohlavní orgán několik označení, která nejsou správná a vhodná. Dítě má znát od útlého věku správné názvy pohlavních orgánů, ale opět by mu mělo být vysvětleno, že se ve společnosti „jen tak bezdůvodně“ neříkají. Vhodné je dítě učit anatomii reprodukčního ústrojí a popřípadě využít obrázkové knihy.  

Individuální v rodinách bývá nahota. Někteří rodiče nahotu berou jako samozřejmou věc a chodí doma před dětmi nazí a stejně tak se i starší děti za svoji nahotu před rodiči nestydí. V jiných rodinách nahota před ostatními členy přináší jedinci nepříjemné pocity. Běžné pak bývá, že již čtyřleté dítě pociťuje stydlivost. V tom případě by měli rodiče dodržovat jeho soukromí a dítě je naučeno před vstupem do ložnice či koupelny zaklepat. Ale pozor: i my, rodiče, bychom měli klepat, pokud vstupujeme na území našeho dítěte, a i dítěte, které se nám „zdá ještě malé“. 

Velice důležité je, aby rodiče vysvětlili dítěti, jak poznat sexuální obtěžování. Dítě ve čtyřech letech by už mělo zvládnout rozlišit, zda druhá osoba provádí vhodné či nevhodné doteky, kde je hranice mezi tím, co se ještě smí a co už určitě ne. Pozor: i tyto nevhodné doteky mohou být dítěti příjemné – dítě se pak při odhalení zneužívání může cítit obzvláště provinile a tento pocit mu pak může silně znesnadnit vyrovnání se s tímto traumatem. Je též nutné mluvit s dětmi o tom, kdo a jak se jej smí dotýkat. Protože děti často podlehnou mylné představě, že ublížit jim může někdo „ošklivý“ (špinavý bezdomovec z parku, vrásčitý, špatně oblečený chlap), ale realita je většinou úplně jiná: dítě je v naprosté většině případů zneužito někým, koho zná. Téma sexuálního zneužívání je vhodné začít s dětmi probírat již v brzkém věku a pokračovat v tom ještě v době docházky na ZŠ.  

Se školou povinnými dětmi je vhodné mluvit předem o tom, že se mohou setkat s pornografickými fotkami a videi. Vždyť vedle počítačových her jde o jednu z aktivit, ke které se každé počítačově gramotné dítko dřív nebo později také dostane. Je dobré vysvětlit dítěti, proč takový materiál vzniká, jak vzniká, sdělit mu, jaký postoj k němu máme my sami, a co v tomto ohledu od dítěte očekáváme. Opět je potřeba mluvit hodně otevřeně, ale také hodně konkrétně. 

Do oblasti sexuální výchovy v rodině patří též vedení dítěte k dodržování sexuálních hygienických návyků, mluvení o bezpečném sexu, o pohlavně přenosných nemocech, o způsobech antikoncepce, o rodičovství, o tom, že biologické změny jsou doprovázeny i změnami psychickými. Do oblasti zdravé sexuální výchovy patří též velké téma homosexuality. Obzvláště zde je nutné přistupovat velmi obezřetně. Tzn. nejprve si ujasnit svůj vlastní postoj k tomuto tématu a teprve potom o něm mluvit s dětmi. V ideálním případě tak, aby dítě cítilo, že pokud bude jeho sexuální preference netypická, resp. pokud jej budou sexuálně přitahovat jedinci stejného pohlaví, bude i navzdory tomu rodiči přijato, resp. nebude jimi odsouzeno a z rodiny vyloučeno.  

 

A co a kdy je vlastně učit? Pomoci by nám mohl sumář vědomostní týkajících se sexuality dětí v různém věku: 

dítě ve věku 6-8 let

- ví, že se těla dívek a chlapců mění, když děti rostou;

- dokáže jednoduše vysvětlit, jak vznikne dítě, proč se mamince zvětšuje břicho a popsat stručně porod; 

- má zažité zvyklosti o osobních hranicích (zakrytí intimních partií, ví, že se nesahá ostatním dětem na intimní partie); 

- ví, že dotýkání se intimních partií je možné jen v soukromí; 

- má informace o vlastním bezpečí (dokáže rozpoznat nebezpečné situace – sexuální obtěžování); 

 

dítě ve věku 9-12 let:

- má zpravidla informace o pubertě; ví (přiměřeně věku), co od ní čekat; 

- má informace o rozmnožování, těhotenství a porodu; 

- zná rizika sexuálního chování (sexuálně přenosné nemoci, nechtěné těhotenství); 

- má základní informace o antikoncepčních metodách; 

- ví, že sexuální sebeuspokojování má provádět jen v soukromí; 

- má informace o vlastním bezpečí (dokáže rozpoznat nebezpečné situace – sexuální obtěžování); 

- zná pravidla týkající se chození s někým. 

 

A jaké sexuální chování je u školáků vlastně přiměřené? Co je ještě normální? 

U dětí ve věku 6-8 let je obvyklé

- dotýkání se genitálií;

- vyprávění vtipů, které mohou být sexuálně zbarveny; 

- hra na doktory s okukováním ostatních dětí;

- polibky a vodění se za ruce; 

- doptávání se na terminologii týkající se sexu; 

- pozorování ostatních během toho, co se převlékají nebo jsou nazí.  

 

U dětí ve věku 9-12 let je obvyklé

- dotýkání se svých genitálií a genitálií ostatních;

- exhibicionismus, „vystrkování“ zadků; 

- líbání a „chození“ s někým; 

- mluvení o sexu s vrstevníky stejného pohlaví; 

- zájem o vlastní orgány a jejich fungování; 

- zájem o obrázky, videa související se sexualitou; 

- cílená masturbace.  

 

 

Použitá literatura: 

CENKOVÁ, Tamara a Monika LANGROVÁ. Jak přežít pubertu svých dětí. Praha: Grada, 2010. Pro rodiče. ISBN 978-80-247-2913-8.

Jana Potužníková: Dětská sexualita pod drobnohledem. In: Maminka.cz [online]. 2011, 21.1.2011 [cit. 2018-04-22]. Dostupné z: https://www.maminka.cz/clanek/detska-sexualita-pod-drobnohledem.

kolektiv autorů. Děti a jejich sexualita: rádce pro rodiče a pedagogy. V Brně: CPress, 2014. ISBN 978-80-264-0290-9.

KUBÁTOVÁ, Monika. Sociální aspekty sexuální výchovy dětí a mládeže. Brno, 2013. Diplomová práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Institut mezioborových studií Brno, Fakulta humanitních studií. Vedoucí práce Miloslav Jůzl.

ONDERKOVÁ, Barbora. Sexuální výchova v rodině u dětí mladšího školního věku. Brno, 2016. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta humanitních studií. Vedoucí práce Martina Cichá.

 

Zpracovala: Mgr. Veronika Chmelová